Albánie
Přírodní podmínky
Začít můžeme několika čísly. Se svojí celkovou rozlohou 28 748 km je Albánie o něco menší než Belgie. Centrum země tvoří hlavní město Tirana, kde žije asi 895 tisíc obyvatel.
Nejvyšší hora Albánie Korabi se nachází na jejích hranicích s Makedonií a dosahuje výšky 2 753 m. Zbytek země (až 70 %) je většinou hornatý s průměrnou nadmořskou výškou 708 m. Albánské hory patří do dvou odlišných horských systémů: ze severu do Albánie zasahují masiv Dinárských hor, jižní části patří pohoří Pindus.
Albánie leží ve východní části balkánského poloostrova. Z vnitrozemí je obklopena Makedonií, Černou Horou, provincií Kosovo a na jihu pak Řeckem. Makedonské pobřeží o délce 500 km omývá od severu Jaderské a od Vlorského zálivu Jónské moře. Tato část pobřeží je velmi divoká a protkaná krasovými jeskyněmi.
Největší řekou Albánie je Drin. Ta je 148 km dlouhá a protéká severní částí země. Dalšími významnými řekami jsou Seman a Škumbin. Všechno jsou to horské řeky často využívané pro budování vodních elektráren. Na severu a východě leží známá hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské.
Podnebí je ryze středomořské, velmi ale záleží na nadmořské výšce. Na pobřeží panují suchá horká léta, v horách ale množství srážek přibývá.
Historie
Území Albánie bylo osídlena již od pravěku. Z doby železné pochází doklady o osídlení Albánie kmeny Ilyrů, předchůdců dnešních Albánců. Ti byli poraženi Římany a Albánie se stala jednou z římských provincií. Po rozdělení římské říše se pak dostává pod byzantskou nadvládu. Vliv Byzance postupně slábl a následovalo období bojů o moc. To skončilo až novou hrozbou, kterou představovali Turci.
Albánie turecké nadvládě vzdorovala až do roku 1479. I potom si ale rodoví vůdci zachovali svoje postavení a moc. Z období Turecké expanze pochází jméno albánského národního hrdiny. Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë byl šlechtic, který bojoval proti Turecké nadvládě a na dvacet let dokázal zadržet turecké výpady.
Na konci 19. století se jako jinde v Evropě v Albánii došlo k obrodu národní kultury. Byl obnoven albánský jazyk a sjednoceno písmo. Dne 28. listopadu 1912 po první balkánské válce pak Albánie vyhlásila nezávislost. Kvůli bojům o moc mezi jednotlivými silnými rody panovala v Albánii po vyhlášení nezávislosti anarchie. Jeden z těchto vůdců byl Aghmet Zogu, který se v roce 1924 po svržení demokratické strany chopil moci a prohlásil se prezidentem. V roce 1928 se pak s podporou Itálie prohlásil za krále Zogu I. Vyhlásil také novou ústavu, která mu zaručovala neomezenou moc.
Na začátku druhé světové války 7. dubna 1939 byla země anektována Benitem Mussolinim a král i se svou rodinou uprchl ze země před okupanty. V tomto roce pak zemi osvobodilo partyzánské hnutí a do jejího čela se postavil Enver Hodža a země se dostala na 40 let pod vládu komunistické strany.
Komunistická vláda v Albánii byla jednou z nejtvrdších a také nejizolovanějších v Evropě. Nejdříve došlo k přerušení kontaktů se západem, poté s východními zeměmi a v roce 1968 Albánie na protest proti okupaci ČSSR vystoupila i z Varšavské smlouvy. V tomto období dochází také k zákazu náboženství a po celé zemi bylo na obranu před domnělými nepřáteli postaveno tisíce bunkrů. Komunistická vláda skončila až mezi lety 1990 a 1992, ale země se z ní vzpamatovává dodnes.
Obyvatelstvo a kultura
Na území Albánie žije jen méně než 3 miliony obyvatel. Většinou se jedná o Albánce, žijí tu ale i další národností menšiny. Bohužel jejich počty nejsou známy. Jako největší z nich se uvádí řecká menšina, následuje Romská, Egyptská a Slovanská. Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu, Makedonii, Černé Hoře, Srbsku a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin.
Albánský jazyk patří do skupiny indoevropských jazyků. Je považován za jeden z nejstarších v Evropě a v rámci indoevropských tvoří samostatnou podvětev. Samotná albánština se dělí na tři dialekty. Nářečí arberesh se používá v jižní části Itálie, ghegské nářečí se používá v Kosovu, Černé hoře, severozápadní Makedonii a severní Albánii. Toskické nářečí se pak užívá na jihu země a v některých horských oblastech Řecka. Jazykem, kterým se mluví v samotné Albánii, se říká „spisovný jazyk“. Ten vznikl oficiální snahou sjednocení prvků nářečí toskického a ghegského. V běžné řeči se dále používají dialekty, pokud ale Albánci hovoří s někým, koho neznají, přecházejí do spisovného jazyka.
Náboženství bylo v Albánii oficiálně zakázáno komunistickou stranou v roce 1967. Albánie se tímto krokem stala jediným ateistickým státem na světě. Praktikovat náboženství zůstalo trestné až do roku 1990, kdy byl zákaz zrušen. Během tohoto období byla zbourána nebo přestavována velká část kostelů a mešit. V současné době neexistují přesné čísla vyjadřující náboženskou příslušnost. Tradičně je ale uváděn velmi malý počet věřících, z čehož asi 70% tvoří muslimové, 20% pravoslavní a 10% katolíci. Jako albánské „čtvrté náboženství“ je pak označován súfistický islámský řád bektašismus.
V Albánii se dodnes uplatňuje ústně předávané zvykové právo Kanun. Jeho nejznámější část popisuje krevní mstu. Jedná se o princip „oko za oko“. Když je někdo zabit, má jeho příbuzný nebo některý z příslušníků rodu právo a povinnost pomstít se na rodu pachatele. Krevní msta se vztahuje pouze na muže. Ti si na svoji obranu stavěli kamenné věže tzv. kully, kde se ukrývali před nepřáteli. Někteří zde mohli strávit klidně i dvacet let.